"Mezi řádky"

LÉPE POZDĚJI NEŽ PŘÍLIŠ BRZY


Zastav se na chvíli! V noci tu člověk slýchá
zdaleka hvízdat vlak a dlouze rachotit,
rachotit blíž a blíž – a dál – už zase klid
se kolem rozhostí a přísvit zlého ticha.

Ivan Blatný, Melancholické procházky


Otevřela jsem oči, a nade mnou dráty,
dlouhé kilometry drátů táhly se a nesly
nebe Evropou. A pod dráty vlaky,
každý ukazováčkem troleje mířil do drátů
a dotýkal se klece. Ležela jsem v kupé
první třídy, a nade mnou trolej na střeše
výstražně mířila vzhůru. Varovala.
Čím víc se vzdaluji, tím jsem blíž.
Čím víc vím, tím rozumím méně.
Znehybněna jako infantka 
v nafukovacím cestovním límci,
který měl chránit moji hlavu na krku,
blížila jsem se k Brnu o němž Blatný snil.
Osamocený, odstaven od všech vlaků
na britském ostrově. Znehybněn v nepříliš 
padnoucí kazajce v jistém penzionu.
Nad sešitem zachráněným pečlivou 
ošetřovatelkou. Vybaven propisovací tužkou,
cigaretami a čajem přes dvanáct roků 
přenášel čtvrtý rozměr na papír. Varovným
ukazováčkem průpisky. Den co den.
Jist si, že lépe je později, než příliš brzy.
Čím hůř, tím lépe. 


přeložil Jindřich Zogata