"Mezi řádky"

ZE VZPOMÍNEK NA LOKÁLNÍ SLÁVU


Pomalu jsem klasičtěla v různých antologiích,
v doktorandských pracích mých vrstevníků.
V ústech o deset let mladších recitátorů.
Na akademiích, na stránkách, na sloupech. Mé básně
se pomalu měnily v manifesty, dokonce v hymny.
Otíraly se o metrum, začínaly se rýmovat.

Pomalu jsem přecházela do historie, když se diváci
přicházeli podívat na to, jak dělám hlouposti.
Platili dokonce za to, aby uviděli, jak zpívám
s jedním takovým, který už byl klasikem
bez jediného šedivého vlasu. Stárli jsme
jim před očima, bezstarostně rozdávali autogramy.
Jeho fanoušci se stávali mými, nemluvě o nepřátelích.

Pomalu jsem klasičtěla, ale stále jsem se cítila mladě.
Dělala jsem věci, o nichž se filozofům ani nesnilo.
Nejednou se o nich zdálo mým blízkým.
Rentgen tvrdohlavě ukazoval, že mám fotogenickou
kostru. Jenomže už mladší než já začínali opouštět
tohle slzavé údolí. Právě tenkrát jsem si řekla: „Holka,
sbal si svých pět švestek.“ Ne na onen svět, vždyť přeci
tam se vydáváme bez garderóby, dokonce bez těla.

„Je čas změnit vzduch“ - pravil ten,
jehož jméno silou osudu klasičtělo spolu se mnou.
S úlevou jsem opustila mauzoleum, v kterém mě stále častěji
přepadal zimní spánek. Změnila jsem pozici
každým dnem stále více se hodící k podstavci.
Ukvapeně zrezignovala ze stříhání kuponů.
Pohroužila jsem se do živlu anonymity
a nechala za sebou své klasické mládí, sebrané spisy,
xerokopii sebe samé.

24.1. 1997


přeložil Libor Martinek