Básnířka na pomezí epoch a kultur Ivo Pospíšil

Není zvykem uvádět u žen životní data, ale v případě básnířky Renaty Putzlacher-Buchtové je to víc než funkční – 1966. Tedy nejen prostor, ale také čas je tu důležitý. Ostatně generace se neutvářejí mechanicky podle let, ale podle klíčových společenských událostí: někdy i jeden rok může zásadně oddělovat. V bouřlivém roce 1968 – bouřlivém na Východě i na Západě – byly básnířce dva roky, na samém počátku perestrojky však již devatenáct. Její generace je rozkročena od 80.  po 90. léta: tato tranzice poznamenala – jak se zdá -  její vidění světa – třeba na rozdíl od generace, která se probouzela teprve v roce 1989 a  v desetiletí násle­dují­cím. Druhý aspekt – prostorový – vyplývá přímo z básnířčina životopisu.

Sama se charakterizuje takto: „Příjmení jsem zdědila po předcích od Štýrského Hradce, můj dědeček se narodil na polském území dnešní Ukrajiny, otec v Československu, matka v Polsku. Pocit rozpolcení je mi vlastní už od kolébky. Básně píšu polsky, překládám z češtiny (a také do češtiny). Psaní je pro mne způsob, jak se dobrat k té druhé Renatě, která je chytrá, zakotvená a smýšlí mužsky. Navenek působím dojmem sebevědomé ženy, ale uvnitř jsem nesnesitelně sentimentální. Mám temperament propagátora, moderátora a povzbuzo­vatele, který umí nadchnout lidi pro společnou věc. A jelikož jsem také komediantka duší a tělem, ráda se občas dělím o svoje fascinace s publikem v rámci literárně hudebních pořadů, jejichž jsem spoluautorkou.“ Podstatné je také básnířčino vědomí jisté vlastní výlučnosti a poslání, tedy ta míra hrdé sebereflexe, jež je vlastní nejen básníkům. Pokud jde o rodokmen a prostorovou dimenzi rodu: někdy v 17. století přišli ze Štýrska první Putzlacherové, a to v rámci zalidňování „kresů“, polského východního pohraničí za krále Jana III. Sobieského. Vesnice, kde sídlili, se nacházela mezi Lvovem a Stanislavovem (současný Ivano-Frankivsk) – nyní toto území patří Ukrajině. Dědečkovy vzpomínky na multietnické soužití Poláků, Ukrajinců, Rusů a Židů naléhavě rezonují i v životě Renaty Putzlacherové, která se narodila sice v Karviné, ale žila v podstatě v Těšíně, kde její rodina pobývala desítky let. Diachronní pospolitost německo-polsko-česká a její pozůstatky v geniu loci a česko-polská bilingvní realita, v níž se ocitla, ji vedla k balancování mezi těmito dvěma entitami s pozadím jiných blízkých kultur.

Renata Putzlacher-Buchtová (od roku 1997 žije v Brně) je básnířka, překladatelka, publicistka a také autorka písňových textů, scénářů a divadelních her; překládá z češtiny, slovenštiny a polštiny. Dosud vydala šest básnických sbírek: Próba identyfikacji (Pokus o identifikaci, Ostrava 1990), Kompleks Ewy (Evin komplex, Kraków 1992), Oczekiwanie (Očekávání, Třinec 1992), Ziemia albo-albo (Země buď-anebo, Český Těšín 1993), polsko-českou sbírku Małgorzata poszukuje Mistrza/Markétka hledá Mistra (Český Těšín 1996) a Pomiędzy (Mezi, Katowice 2001); kromě toho knižně publikovala překlady aforismů českých autorů Miłość po czesku (Láska po česku, Kraków 1995), do polštiny převedla texty Jaromíra Nohavici Písně/Pieśni (Český Těšín 1994-1995) a spolu s Bogdanem Trojakem připravila výbor současné polské poezie Bílé propasti(HOST/Weles 1997). S Jaromírem Nohavicou založila literání Kavárnu AVION, která není v Těšínském divadle, je také předsedkyní česko-polského uměleckého sdružení Spolek-Towarzystwo AVION (2000). V roce 2002 byla vyznamenána v rámci polské prestižní literární Ceny Kościelských.

Jistá mužská orientace je pro ni charakteristická a Miłosz, Herbert a jediná žena, Wisława Szymborska, jsou jejími “mistry” – stejně jako cítí blízkost své přítelkyně Olgy Tokarczukové (před její prózou Pravěk a jiné časy ji oslovoval zejména Michail Bulgakov – to se ostatně projevuje v její tvorbě i tematicky; je to podle mého soudu zase jeden znak, který ji spojuje s tranzitivní generací 80.-90. let minulého století). Bulgakovovská inspirace našla místo už v titulu její básnické sbírky Małgorzata poszukuje Mistrza/ Markétka hledá Mistra. Ve sbírce  Pomiędzy (Mezi) zase reflektuje specifikum hraniční oblasti, její komunikační výhody a limity (“Někdy se vidím, jako bych stála jednou nohou na jednom břehu řeky Olzy a druhou nohou na tom druhém. Někdy zase jako bych stála uprostřed ní a proud mě chtěl strhnout někam úplně jinam.”). Pocit rozpolcení a sezení na dvou židlích nese s sebou i pocit jisté výlučnosti a snad i špetky mesianismu posilovaného také tradicí. Nicméně ono “překro­čení Olzy” se dělo dobově velmi příznačně: oficiální poezie byla v umění často nahrazována písňovým textem, který svou emocionalitou a autenticitou bořil omezující mantinely vrcholící československé normalizace či přesněji konzolidace.  Přiznejme, že Renatina generace měla jednu nepochybnou výhodu: cítila nedostatečnost dobového kulturně politického prostředí, současně nezažila ve vnímavém věku nejtvrdší období 70. let 20. století a opětná liberalizace perestrojkového typu – i když v Československu značně oktrojovaná – jí dávala možnosti rozvoje: měla tedy šanci přemostit svou kreativitou 80. a 90. léta 20. století a být si současně vědoma složitostí tohoto procesu, a tudíž viděla věci reálně, nikoli jen prizmatem masme­diálních schémat, měla přímý zážitek nejen toho, co bylo po velkém třesku, ale také předtím – a  to je nesmírně cenné.

Renata Putzlacher-Buchtová, která před časem v důsledku přestěhování obohatila kulturní a umělecké panoráma Brna a začala je intenzivně vnímat, vstupuje tímto básnickým výborem do českého prostředí a péčí svých překladatelů vlastně také do české literatury; pokud překlad chápeme jako bránu, ale ještě přesněji jednu podobu literárního artefaktu v určitém jazykově kulturním prostředí, musíme právě překlad  jejich básní náležitě ocenit: všichni překladatelé se tak či onak zhostili svého úkolu dobře,  nejsugestivněji však básnířka promlouvá v překladech Vlasty Dvořáčkové – snad i proto, že jí v tom právě zde pomáhá i ženský habitus. Ale poté, co bylo řečeno o básnířčině “mužské” inspiraci, nelze nadbytečně zdůrazňovat jen ženskou inspiraci: je to především poezie jako taková a ona sama je básníčka – jak se někdy říká – od Pánaboha. Staří latiníci hovořili o tom, že “poeta nascitur, orator fit” (Cicero), ale i toto schéma nám Marina Cvetajevová ve srovnání Puškina a Lermontova náležitě zkomplikovala: básník (Puškin) se může i stávat.

Současná poezie však již nemůže být jen transcendentní, intuitivní struktura, ale také kulturně fungující celek často aluzivního a intertextového rázu: není to klasický poeta doctus, ale ten, kdo žije, jak žijí jiní lidé: vnímá lidský svět přelomu 20. a 21. století,  na němž stále větší plochu má kulturní komunikace. Básně Renaty Putzlacher jsou zasazeny do literárního kadlubu, vyrůstají z něho – vnitřně i vnějškově – tematicky a proklamativně. Je tedy toto básnění jednak od Boha, jednak od člověka a jeho zjemnělých (cultus) produktů a duchovní atmosféry: má tranzitivní a antropologický charakter.

Básnický výbor lze komentovat již od názvu Mezi řádky: ten odkazuje k nedořečenosti nebo nevyřčenosti mnohého z toho, co člověk vnímá nebo je schopen vnímat, jemné vnitřní rozechvění, které je často skryto za kulturní archetyp, robustní autostylizaci nebo časovou a prostorovou dynamiku. Básně z let 1995-2001 uvedené příznačným “rozpolceným”mottem jsou publikovány ve čtyřech oddílech,  v nichž se básnířčin lyrický subjekt vyskytuje v několikeré podobě: v prvním jako hledač životního pocitu, v druhém jako hledač v labyrintu umění, v třetím a čtvrtém jako hledač vlastní identity: člověk a jeho hledání vlastního já v různých souřadnicích, prostorech a časech i v sobě samém.

Emblematickou básní prvního oddílu je pro mě Biologiesrovnávající mužský a ženský osud asi ve smyslu výše uvedeného autorčina vyznání, v němž na zem pleskne metafora připomínající českou Skupinu 42. Nápěv zase stejně brutálně prozrazuje nostalgii mládí, ale přece klíčové je Odříkání v tom extrovertně introvertním, váhavém, řekl bych „hygienickém“ vztahu ke světu. Zde se silněji než jinde projevuje básnířčino až křečovité úsilí o zachování vlastní identity, úzkost ze zániku a rozplynutí, snad až extrémní, leč umně skrývaný strach před ovlivněním tímto světem, před tím, že lyrický subjekt ztratí status pozorovatele: básnění je svého druhu nejtěžší askeze, i když to básnířka odmítá.

Druhý oddíl je básnířčino hledání a autostylizace v labyrintu umění a kulturních topoi (Jonáš a velryba, Margarita-margarita-perla jako gnostický symbol, goethovská Der Tempel des Ruhmes, Claudel, Kafka atd.). přiznám se, že mě tyto partie básnické knihy zajímají jako téma, tak i jako autostylizace, ale v proudu podobných aluzí světové literatury obecně a v poezii zvláště působí (nehledě na jejich prožitost) – oproti tomu ostatnímu – poněkud konvenčně: spíše skrytě i otevřeně ukazují, kam směřuje básnířčino vidění světa a jak se spojuje s jinými básnickými dominantami. Dokonce i bulgakovovský rámec básně Rukopisy nehoří mi připadá zautomatizovaný: celý oddíl bych viděl jako hlubinnou, diachronní zakotvenost a také jako další prostor autorčina hledání, jako by brala za svědky svého úsilí blízké zjevy, jako by v nich pátrala po analogiích a oporách tak, jako antický básník vzýval Múzy nebo křesťanského Boha.

Třetí oddíl po hledání této synchronní i diachronní identity – líčí její projevy; v jistém smyslu problém nepatřit nikam, být všude jen hostem (Vytržena ze souvislostí): to plně odpo­vídá básnířčiným biografickým předpokladům, z nichž – jak se zdá – vyrostl onen postoj vnější pozorovatelky, která ani nechce nikde zakotvit, aby si nezadala, aby se nepotřísnila prostředím, které by ji mohlo nasát a změnit. Jako romantičtí básníci bloudí sem a tam, dotýká se míst, kde pobývala (Krakov, retrospektiva, Těšín, pohraničí, Hyde Park), ale je to také problém Boha a svobody (V dni, kdy Bůh přestává působit) a téma opuštěnosti a konce (Podzim). Snad i lehce ironické, avšak poněkud narcisistní básně – Ze vzpomínek na lokální slávu – patří k oné podvojné pointě tohoto oddílu.

A pak už přichází závěrečná část proniknutá Brnem nebo – lépe řečeno – jeho představou, která je zde nalézána (Ivan Blatný, divadlo Husa na provázku), ale zase se tu nutkavě vrací známý pocit odcizení: „Přejdu kolem, ruce/ v kapsách. Jakobych byla turistka./ Jako bych tady žila na úvěr.“ (Město na úvěr). Brno už má takový osud, že na básníky nepůsobí přímočaře sympaticky a magicky, spíše postupně, plíživě, ale o to více se vpije pod kůži (to věděl už jiný host v tomto údolí – Arne Novák).

Podle častých proklamací by se zdálo, že Renata Putzlacherová je civilní a sebetrápivý metaforický typ básnířky a v její poezii jsou spíše než melodická místa skřípavé disonance a poněkud masochistická obraznost, ale není tomu zcela tak. Její poezie – podobně jako nasládlé básně Jeseninovy nebo Nezvalovy – má vnitřní rytmickou a metrickou frakturu, kterou v českém překladu nejlépe zachovala Vlasta Dvořáčková a Jindřich Zogata; ta je nesena virtuálním dechem a sémantickým rozpětím. Struktura její básně má buď litanický charakter, který lineárně běží jakoby donekonečna (např. Mnohoznačnost), nebo směřuje k pointě vystupující ze zvukové fraktury (Recidivisté, Trio). Dobrým příkladem umění V. Dvořáčkové může být například zvuková fraktura v již zmiňované básni Biologie, z níž uvedeme jen fragment: „Gdziekolwiek się ruszę kobiety/ pokorne jak w kolejce do rzeźni/ wierzą święcie že nikt nie będzie chłeptał/ ich krwi že nie o śmierć tu chodzi.....  Ať se hnu kam hnu všude ženy/ pokorné jak ve frontě u řezníka/ věří svatosvatě že nikdo nebude/ chlemtat jim krev že tady nejde o smrt...“

Snad se v tom projevuje ona již vícekrát zmiňovaná neustálená, mezní pozice básnířky, poloha, která se sice zrodila z její biografie, ale kterou si sama záměrně pěstuje, neboť jí to umožňuje pohlížet na realitu jako méně zúčastněný, zvídavý a nezávislý svědek neposkvrněný v takové míře pachem nahlíženého prostoru a času.  Právě čas a prostor, který jí je vymezen a v němž vstoupila do poezie a literatury vůbec,  ji předurčuje – i kdyby se tomu chtěla možná bránit ponořením do minulosti nebo rázným přibližováním novým generacím – k tíživé úloze spojnice, mostu, k roli toho, kdo je vnitřně puzen svou kreativitu zatěžovat rolí nositelky tradice, a to chce mnoho energie a vzdoru, který by odolal těžkým depresím.

Je to asi neklidný osud, plný objevů i zklamání, setkání i rozchodů, vnitřní samoty uprostřed zahlcující komunikace, je to však osud svým způsobem šťastný, neboť právě takové bylo, je a snad i bude každé skutečné umění

Ivo Pospíšil